Určit rok vzniku veřejné knihovny ve Volyni není snadné ani jednoznačné. Záleží totiž na tom, co budeme chápat jako její prvopočátek – zda zahájení činnosti knihovny spolkové v roce 1851, – „taky položil se základ k městské knihovně tím, že se za 50 zl., k.m.,které Volyňské paní na zakoupení praporu pro gardu složily, a po rozpadnutí se gardy ustanoveného účelu více nebylo, knihy nakoupily“ nebo, jak se můžeme dočíst v zápise v městské kronice, „Veřejná knižnice a čítárna byla založena v roce 1901 dobrovolným sloučením knižnice městské, těl. jednoty Sokol a knižnice Řemeslnické besedy.“V každém případě je příjemné zjištění, že knihovna a čítárna vznikla, ať už 1851 či 1901, jzcela dobrovolně, z vůle volyňských občanů,  zastoupených v četných spolcích i jednotlivců.

Teprve o 18 let později, těsně po 1. světové válce, rozpadu Rakousko-Uherska a po vzniku  československého státu zákon stanovuje, a to hned ve svém  § 1:„Na doplnění a prohloubení vzdělanosti všech vrstev obyvatelstva zřizovány buďte politickými obcemi veřejné knihovny s četbou vzdělávací, naučnou i zábavnou, která   má skutečnou vnitřní hodnotu.“

Archivář František Teplý ve svých Dějinách města Volyně a okolí knihovnu zmiňuje jen ojediněle, ale o vztahu vedení obce k nově vzniklé veřejné knihovně svědčí např. v knize uvedený rozpočet města z roku 1902: z celkových nákladů 45.296 K bylo na veřejnou knihovnu a čítárnu (mimo plánovaný rozpočet) poskytnuto 100 K. (Pro porovnání: na zřízení vodovodu pro Podolí 64 K 52 h, na zimní školu hospodářskou 125 K).

Financování bylo tedy, dnešní terminologií řečeno, zajišťováno ze sdružených prostředků, mzdové náklady byly minimální, protože práce byly prováděny dobrovolnicky.

Prvním knihovníkem byl Bohumil Šulc ( 1857-1945), učitel truhlářského oddělení Královské řemeslnické školy ve Volyni, divadelní ochotník,  mecenáš. Knihovníkem, ač s přestávkami, byl až do doby 2. světové války. Kolem roku 1915 se v souvislosti s knihovnou objevuje ještě městský kancelista Jan Braun, ve 30. letech učitelé Jan Košťál a Jiří Chuman.

Od počátku existence knihovny se však na jejím chodu  podílela celá řada lidí.  Po stránce finanční a organizační ji spravoval volený výbor, složený ze zástupců spolků a korporací. Byli to vážení měšťané – v prvním výboru to byl například právník Hořice, ředitel měšťanské školy Nováček a další, členem byl samozřejmě i knihovník. Přímo v knihovně pracovala řada ochotných dobrovolníků, především z řad mládeže.

Atmosféra přelomu století byla ostatně takovým občanským aktivitám nakloněna, což vyplývá z pohledu do historie ostatních veřejných  knihoven na území dnešní České republiky. Internet, televize, bary a herny na každém rohu – to byly pojmy v tu dobu (a ještě dlouho poté) neznámé.

Knihovna sídlila ve školní budově v Lidické ulici (nynější SŠ a JŠ).  Už od r. 1910 do doby po roce 1948, kdy názvy tohoto typu musely vymizet, nesla  jméno svého prvního knihovníka („Městská veř. knihovna Boh. Šulce ve Volyni“).

V roce 1910 její čítárna odebírala 49 titulů časopisů (v letošním roce jich je předplaceno 19, ostatní jsou získávány darem).

V roce 1924 měla knihovna 4.690 svazků, což je téměř 94 metrů regálů (v roce 2015 to bylo 30-879 knihovních jednotek).

Zajímavá jsou 30. léta: knihovna už měla několik místností – kromě hlavní půjčovny pro dospělé čtenáře jednu místnost pro dětské knihy, další jako čítárnu. Odebírala 24 titulů časopisů a 6 titulů novin, půjčovní hodiny byly 3x týdně po 2 hodinách. Ačkoli v té doby Volyně už nebyla sídlem zastupitelského okresu, vyslyšelo po tříletém úsilí  ministerstvo školství argumenty Riegrovy knihovny ve Strakonicích, že není v jejích silách,  zajišťovat 3 tehdejší okresy, a poskytlo knihovně ve Volyni jak knižní dar čítající několik stovek knih, tak i finance na nákup nových knih dle vlastního uvážení, na skříň a  „20 bedniček okovaných na rozesílání souborů knižních za 540 Kč“.  Volyňská knihovna tedy půjčovala knihovnám (obvod tvořilo 30 obcí) „bedničky“ – výměnné soubory knih, které se po přečtení tamními obyvateli zase vrátily do svého sídla. Zda služba byla prováděna za úhradu či vycházela z principu solidarity, není známo. To byl základ pozdějšího Střediska knihovnických služeb Volyně, které vzniklo v roce 1970 (23 obcí).

V době 2. světové války byl knihovníkem František Formánek, pozdější okresní knihovnický inspektor a školitel knihovnictví. Pomáhala mu řada volyňských dospívajících;  z některých z nich vyrostly výrazné kulturní osobnosti: Josef Hejtmánek, jehož Volyňákům netřeba představovat, básník a dlouholetý ředitel Krajské knihovny Plzeň Josef Hrubý,… Knihovna se v té době musela několikrát stěhovat, protože škola nejprve potřebovala více tříd, poté však sama musela ustoupit nařízení o umístění německých uprchlíků – pamětníci si možná vzpomenou na její umístění v sokolovně či měšťanské škole. O činnosti knihovny z této doby existuje jen stručná zmínka v městské kronice „… Je to kulturní stánek, který koná svou práci skutečně  vzorně…“.

Poválečnému dění na kulturním poli je ve volyňských análech věnováno jen málo pozornosti. Městská kronika z té doby, především pak poúnorové, oplývá pojmy jako „vítězství, dělnická třída, pětiletka“ a „vítězství, fotbal, kopaná“. Inu, taková byla doba… vítězilo se na všech frontách.  Existenci knihovny ve Volyni potvrzuje krátká zmínka o tom, že v roce 1948 byla pod správou osvětové besedy a ve svém fondu měla 9.399 svazků.

Jisté je, že 1. září 1958 se volyňská veřejná knihovna stala „městskou lidovou knihovnou“, samostatně hospodařící a profesionální, a že po provedeném výběru (rozuměj, politické čistce) měla o téměř 3 000 knih méně.

O 3 roky později byla ředitelkou knihovny jmenována Anna Kastáliová (*22.4.1903 – †26.5.1993). Ta se pokusila u příležitosti 70. výročí založení  knihovny (1971) sepsat její novější historii v článku „Vybudování knihovny v údobí po vítězství Únorovém“ takto:

„Po vítězství Únorovém kdy bylo přikročenu k novému rozmachu ve všech oborech státního hospodářství, bylo přikročeno i k rozmachu knihovny. Ve Volyni, kde bylo velmi žádoucí postarat se knihovně o vhodné umístění i vybavení, bylo školskou komisí vzato na vědomí, že knihovna musí odpovídat svému kulturnímu poslání. Byl připraven plán k jejímu vybudování, ale přikročit se mohlo k jeho realizaci, až od r. 1965-70, kdy byly získány a uvolněny nové místnosti.“

V té době už byla knihovna umístěna na nynějším (naprosto ideálním) místě na náměstí v domě, který byl původně v majetku rodiny Lomů. Zprvu jí byly vymezeny jen dvě místnosti, postupně se dařilo připojovat další. V roce 1969 byla knihovna posílena druhou pracovnicí, Miladou Strnadovou (Šmídovou). Ta zůstala knihovnictví věrná i po svém odchodu z Volyně v roce 1973  – do nedávna byla ředitelkou Městské ředitelkou Městské knihovny ve Vimperku.

Volyňská knihovna totiž byla v roce 1970 pověřena metodickou funkcí (ta se nevztahovala jen na knihovny veřejné, ale i podnikové, školní, a hlavně od nástupu Josefa Režného na post ředitele muzea i knihovnu muzejní) a zřízením střediska knihovnických služeb. Kromě působnosti na území města tedy metodicky vedla venkovské  knihovny a poskytovala jim vše potřebné, především výměnné soubory knih. K tomu účelu byly volyňské knihovně každoročně přidělovány finanční prostředky na zřízení a doplňování k tomu určeného knihovního fondu. Počet vesnických knihoven, které byly touto formou obsluhovány, se pohyboval kolem 25 (od Koječína až po Lhotu pod Kůstrým). Vlastní půjčovní činnost v těchto knihovnách zajišťovali dobrovolníci přímo z obcí. Počet vesnických knihoven ve volyňském obvodu se však v 80. letech prudce snižoval, což souviselo s postupnou profesionalizací knihoven v Bavorově a Česticích a jejich  pověřením střediskovou funkcí. (V posledních 20 letech regionální funkce plně zajišťuje samostatné oddělení Šmidingerovy knihovny ve Strakonicích.)

V roce 1973, kdy Anna Kastáliová v sedmdesáti letech odešla do důchodu, knihovna disponovala čtyřmi místnostmi v přízemí budovy na náměstí. Byly bez odpovídajícího  zázemí, vytápěny uhlím.

Jiřina Bohdalová si při své návštěvě knihovny na začátku 70. let potřebovala tzv. odskočit. Kulturní revoluce, jak slečna Kastáliová často uváděla, vítězila, ale zdejší toaleta nebyla podle důvěryhodných svědků stále ještě WC, tedy water closet , nýbrž chatrná kadibudka na veřejně přístupném dvoře. Od okamžiku poctění návštěvou slavné herečky byla nazývána výhradně  „bohdalkou“. Možná, že právě tato událost přispěla k vytvoření důstojnějších podmínek, byť až v r. 1974.

V roce 1973 nastoupila do volyňské knihovny čerstvá absolventka studia knihovnictví Jitka Dvořáková (Žáková). O rok později přišla Bohuslava Beroušková (Roučková) jako metodička a na částečný úvazek Irena Matějková do dětského oddělení. Na těchto pozicích se v průběhu let vystřídaly další pracovnice; pamětníkům připomeňme jen některá jména těch nejdélesloužících : Pavla Kotlíková, Riana Novotná, Hana Gottwaldová.

Na konci 80. let knihovna získala, především díky podpoře tehdejšího předsedy MěNV Františka Pitrmana,  také  vhodné prostory v 1. poschodí budovy, kam byla mj. přemístěna dětská knihovna, do té doby tísnící se na 13 m². Nahlíženo dnešníma očima, zní to neuvěřitelně: kromě půjčovní činnosti 3x týdně a pořádání několika desítek akcí pro děti ročně působily při tomto dětském minioddělení po léta některé zájmové kroužky – čtenářský, dramatický.

Koncem listopadu 1989 jsme spolu s Waltrem Komárkem, stojícím ve vstupu do knihovny, zpívali českou hymnu a v týchž dnech při schůzkách volyňského Občanského fóra, které se od samého začátku konaly právě v knihovně, přesvědčovali Václava Hadrabu ke kandidatuře na prvního polistopadového starostu.

V té době už knihovna měla ve fondu kolem 25 tisíc knihovních jednotek, tedy knih, map a zvukových dokumentů, a  registrováno bylo přibližně 1 500 uživatelů. Denně ji navštívila téměř stovka čtenářů, z velké části  studentů, pro něž se knihovna stala nepostradatelnou vzdělávací institucí a také příjemným místem setkávání.

Nejdůležitější událostí 90. let bylo rozhodnutí, automatizovat celý zdejší knihovnický systém. Volyňská knihovna byla po strakonické teprve druhou na celém okrese, která se k tomuto kroku odhodlala. První záznam byl proveden na Apríla v r. 1996 a od Nového roku 1999 byl zahájen kompletní automatizovaný proces. Od r. 2001 je krom toho v knihovně na několika stanicích k dispozici veřejný internet.

Rozhodnutím zastupitelstva v r. 2008 volyňská knihovna, přesně po 50 letech samostatnosti,  pozbyla právní subjektivity a od 1.1. 2009  do 31.12. 2012 byla odborem městského úřadu. Došlo k tomu ve snaze tehdejšího vedení města  o úsporu finančních prostředků, vynakládaných městem na místní kulturní organizace. Další organizační změna, platná od 1. 1. 2013, sloučila muzeum, knihovnu a někdejší kulturní středisko v jednu příspěvkovou organizaci, Volyňskou kulturu.

______________________________________________________________________________________________________________

Nároky na úroveň knihovnických a informačních služeb i kvalitu prostředí neustále stoupají. Budova knihovny v roce 2010 sice získala nový „kabát“, ale vnitřní prostory dávno nepostačují.  Kritický je nedostatek místa pro knihovní fond, chybí podmínky pro pořádání autorských čtení, zřízení čítárny, studovny, návštěvníci knihovny postrádají pohodlí, klid. Dětské oddělení, které slouží nejen jako knihovna, ale jakýsi neoficiální dětský klub, především pro dojíždějící děti, by si zasloužilo lepší vybavení. Celosvětové motto knihovnictví pro třetí tisíciletí – Knihovna jako obývák města – se ve Volyni ve stávajících podmínkách nemůže podařit naplnit.