Blaník
Příčinu silné obliby blanické pověsti v Čechách vidí Cimrman hlavně v zeměpisné poloze naší vlasti. Shodně s Palackým byl si vědom toho, že “…jsme tu v Evropě jako zrno mezi dvěma mlýnskými kameny. Ze západu na nás doléhá imperialismus germánský a z východu nás drtí rozpínavost kolosu velkoruského. Není divu, že takto tísněný malý národ hledá sobě ochrany nadpřirozené, ano i zázračné, neboť jedině zázrakem lze tu přežíti.”
Zároveň si však Jára Cimrman uvědomuje, že tato pověst jedním dechem nalévá národu naději i rezignaci a spoléhání na cizí pomoc. Proto nevynechal jedinou příležitost, aby při svých osvětových přednáškách nezavedl řeč na Blaník a nevysmál se naivní víře v ozbrojené spáče. Pověst však měla tuhý život. Na konci přednášek se posluchači sice tvářili, že v rytíře již nevěří, a mnozí to pak stvrdili na podpisových arších, ale sotva za Cimrmanem zapadly dveře, navázali přetrženou nit hovoru o tom, kdo rytířům velí, jakou mají výzbroj a z které díry nejspíš vyrazí.
Když Cimrman poznal, že si náš lid nenechá svou pověst vzít, rozhodl se, že blanickou báj naopak ještě více zpopularizuje, ale s takovým ideovým vyzněním, aby napáchala co nejméně škod. Sedl a napsal loutkovou epopej “Blaník”.
Autoři semináře Cimrman a historie: Pavel Vondruška, Jan Hraběta, Zdeněk Svěrák
Režie: Ladislav Smoljak
Scéna a kostýmy: Jaroslav Weigel
Obsazení
Zdeněk Svěrák nebo Genadij Rumlena – Veverka z Bitýšky
Petr Reidinger – Hynek z Michle
Petr Brukner nebo Jan Hraběta – Smil Flek z Nohavic
Miloň Čepelka nebo Petr Brukner – Josef Bohuslav Chvojka
Václav Kotek nebo Marek Šimon – Šlupka
Robert Bárta nebo Michal Weigel – Jeskyňka
